Úřad pro ochranu osobních údajů

Účastník řízení je správcem osobních údajů svých klientů ve smyslu § 4 písm. j) zákona č. 101/2000 Sb., a odpovídá tedy za zpracování těchto osobních údajů, a to včetně jejich předávání třetím subjektům.

Při poskytování součinnosti exekutorovi se jedná o postup podle § 5 odst. 2 písm. a) zákona č. 101/2000 Sb., tedy zpracování osobních údajů bez souhlasu subjektu údajů, na základě právní povinnosti uložené správci osobních údajů (účastníku řízení) obecně závazným právním předpisem. I v takovém případě je však správce osobních údajů, jako subjekt primárně odpovědný za zpracování (tj. i předání) údajů, povinen zvážit, zda veškeré požadované údaje lze skutečně poskytnout na základě daného právního předpisu. V situaci, kdy na některé z údajů požadovaných v rámci součinnosti poskytované exekutorovi (a obecně všem orgánům vykonávajícím státní správu) nelze ustanovení § 5 odst. 2 písm. a) zákona č. 101/2000 Sb. aplikovat, není správce osobních údajů oprávněn takové údaje poskytnout, resp. je povinen údaje neposkytnout. Argument, že exekutor určité údaje vyžaduje, ve vztahu k požadavkům zákona č. 101/2000 Sb. neobstojí; exces exekutora (který smí v souladu s ústavními principy požadovat při výkonu své činnosti pouze stanovený okruh informací) nezavazuje správce osobních údajů k předání údajů, které není exekutor oprávněn žádat. Z hlediska principů ochrany osobních údajů a soukromí osob je bezpochyby žádoucí situace, kdy státní orgány (popř. jiné osoby vykonávající svěřené pravomoci) své požadavky na poskytnutí určitých informací náležitě odůvodní odkazem na příslušná ustanovení právních předpisů. Absence tohoto postupu v právní úpravě ztěžuje dožádaným subjektům plnění požadavků zákona č. 101/2000 Sb., nicméně je od jejich plnění nezprošťuje.

Povinnost účastníka řízení poskytnout v rámci součinnosti exekutorovi informace, včetně osobních údajů, o svých klientech je upravena v zákoně č. 21/1992 Sb., o bankách, zákoně č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů, a subsidiárně také v zákoně č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád. Povinnost poskytnout exekutorovi údaj o kontaktní adrese klienta však výslovně nevyplývá z žádného z citovaných předpisů. Kontaktní adresu klienta lze však dle názoru správního orgánu považovat za informaci, na kterou se na základě § 38 odst. 1 zákona č. 21/1992 Sb. vztahuje bankovní tajemství, a kterou je tedy podle odst. 3 písm. h) citovaného ustanovení účastník řízení povinen sdělit na písemné vyžádání exekutora, neboť opačný výklad (tj. že kontaktní adresa není informací o bankovním obchodě) by ve výsledku vedl k nedůvodnému prolomení bankovního tajemství.

Také zákon č. 120/2001 Sb. je ve vztahu ke kontaktním adresám klientů banky neurčitý, když ze znění ustanovení § 33 odst. 4 tohoto zákona, které ukládá bankám povinnost sdělit exekutorovi na písemnou žádost údaje o číslech účtů povinného, o jejich stavu a změnách a údaje o majetku, věcech, listinách či zaknihovaných cenných papírech povinného bankou spravovaných či uschovaných, jednoznačně nevyplývá, že tato povinnost se vztahuje na jakékoli identifikační údaje povinného, resp. další identifikační údaje nad rámec těch, jimiž exekutor povinného označil. Jestliže je však na základě § 52 odst. 2 zákona č. 120/2001 Sb. exekutor oprávněn vykonat všechny úkony, které zákon č. 99/1963 Sb. a další právní předpisy jinak svěřují při provedení výkonu rozhodnutí soudu, soudci, vykonavateli nebo jinému zaměstnanci soudu, je zřejmé, že v souladu s § 128 zákona č. 99/1963 Sb. je exekutor oprávněn požadovat i další informace.

V této souvislosti je nutno zopakovat výhradu k tomuto postupu při zpracování osobních údajů, kdy jsou pro výkon téže činnosti vykonatele veřejné správy vyžadovány informace podle několika právních předpisů, navíc různé míry určitosti co do výčtu údajů. Z hlediska ochrany osobních údajů není tento stav žádoucí, neboť nepřispívá k právní jistotě dotázaných subjektů, které tak mohou domnělým plněním právních povinností porušit zákon č. 101/2000 Sb.

V daném případě však lze pro poskytnutí informace o kontaktní adrese nalézt právní oporu, byť ne zcela určitou, jak v zákoně č. 21/1992 Sb., tak v zákoně č. 99/1963 Sb., a je tedy možné aplikovat ustanovení § 5 odst. 2 písm. a) zákona č. 101/2000 Sb. V této souvislosti lze dále uvést, že ve srovnání s informacemi např. o stavu či pohybu na účtech povinného, které je exekutor nepochybně oprávněn požadovat, představuje sdělení kontaktní adresy podstatně menší zásah do práv na ochranu soukromí a ochranu osobních údajů a využití logického výkladu, tj. úvahy a maiori ad minus, tedy přispívá k závěru, že v daném případě se o zásah do zmíněných práv nejedná.

V průběhu řízení tak na základě výše uvedeného nebylo prokázáno podezření, které bylo důvodem zahájení správního řízení, tj. podezření z porušení povinnosti podle § 13 odst. 1 zákona č. 101/2000 Sb., ani jiných povinností stanovených tímto zákonem.

Nedůvodná, resp. nezákonná žádost o osobní údaje není, na rozdíl od jejich nezákonného zpřístupnění, zákonem č. 101/2000 Sb. upravena. Účastníkem řízení zmíněný názor některých exekutorů, že banka není oprávněna obsah jejich žádosti posoudit, je v této souvislosti nutno z hlediska působnosti Úřadu pro ochranu osobních údajů odmítnout, a to mj. i s odkazem na tvrzení účastníka řízení ohledně absence odůvodnění požadavků exekutorů, popř. různé úrovni těchto odůvodnění. ( čj. SPR-2399/07 )