Úřad pro ochranu osobních údajů

Zákon č. 106/1999 Sb. předpokládá poskytnutí informace na žádost konkrétní osoby a nezakazuje poskytnutí této informace jejím zveřejněním, přičemž účastníkem řízení nebyla doložena žádná žádost konkrétní osoby o poskytnutí informace týkající se některého z žadatelů dle zákona č. 106/1999 Sb. Při zveřejňování informace je obecně nezbytné rozlišovat dvě situace, a to na jedné straně zveřejnění informace určené pro oprávněné osoby (tj. v tomto případě žadatele) a na druhé straně zveřejnění prostřednictvím webových stránek, kdy dochází ke zpřístupnění informací včetně osobních údajů nejen uvedeným (oprávněným) osobám, ale neomezenému počtu příjemců. Podle § 5 odst. 7 zákona č. 106/1999 Sb. může povinný subjekt za podmínek stanovených tímto zákonem zveřejnit i další informace (než informace povinně zveřejňované podle tohoto zákona, resp. informace poskytované na základě žádostí jednotlivců). Protože však zákon č. 106/1999 Sb. pro poskytování osobních údajů odkazuje v § 8a na podmínky plynoucí ze zákona č. 101/2000 Sb., je nutné i v tomto případě uplatnit test proporcionality, jenž je ve vztahu k osobním údajům vyjádřen především v § 5 odst. 3 a § 10 zákona č. 101/2000 Sb. Zveřejňování osobních údajů způsobem umožňujícím dálkový přístup (prostřednictvím internetu) pro předem neurčený okruh osob z vlastní iniciativy povinného subjektu přitom zjevně zasahuje do osobní sféry jednotlivce daleko podstatnějším způsobem, než jejich zpřístupnění na základě individuální žádosti konkrétní fyzické nebo právnické osoby.

Princip proporcionality, resp. nutnost aplikace třístupňového testu (zákonný podklad – legitimní cíl – nezbytnost/přiměřenost), používají při své rozhodovací činnosti Evropský soud pro lidská práva, Soudní dvůr Evropské unie (resp. Evropský soudní dvůr), např. rozsudek ze dne 20. května 2003 ve spojených věcech Österreichischer Rundfunk a další (C-465/00, C-38/01 a C-139/01) nebo rozsudek ze dne 9. listopadu 2010 Volker a Markus Schecke GbR (C-92/09) a Hartmut Eifert (C-93/09) vs. spolková země Hessensko, ale i Ústavní soud, např. nález zn. Pl. ÚS 4/94 ze dne 12. října 1994, zn. Pl. ÚS 15/96 ze dne 9. října 1996, či zn. Pl. ÚS 40/08 ze dne 26. května 2009 a Nejvyšší správní soud (např. rozsudek čj. 1 Afs 60/2009-119). Správní orgán tak odkazuje například na bod 85 a 86 rozsudku ve věci Österreichischer Rundfunk, podle kterých mají daňoví poplatníci a veřejné mínění právo být obecně v demokratické společnosti informováni o používání veřejných příjmů; vyvstává však otázka, zda je uvádění jmen dotčených osob ve vztahu k probíraným příjmům přiměřené ve vztahu k legitimnímu cíli a zda se důvody takového zveřejnění jeví jako právně významné a dostatečné.

Omezení základních práv a svobod je podle testu proporcionality možné pouze tehdy, jedná-li se o zásah, který je pro dosažení sledovaného cíle vhodný, nutný a přiměřený. Kritériem pro nutný zásah je skutečnost, že není možné ze strany daného subjektu užití jiného, objektivně srovnatelného prostředku, jímž by docházelo k menšímu zásahu do chráněných zájmů na straně dotčených subjektů údajů. Za přiměřený je považován takový zásah, kdy je možno očekávat, že dosažený prospěch realizací dané činnosti bude větší, nežli nepříznivý následek jí způsobený – v tomto případě zejména v podobě míry zásahu do osobnosti dotčených subjektů údajů.

V případě žadatelů, jejichž žádosti byly vráceny, tito zjevně nebyli v danou chvíli příjemci veřejných prostředků, tudíž nebyl žádný právní důvod ke zveřejnění jejich osobních údajů. V případech úspěšných žadatelů pak správní orgán uvážil, že účastník řízení svou povinnost informovat o vynaložení veřejných prostředků mohl splnit tak, že by prostřednictvím svých webových stránek poskytl informaci o celkovém počtu příjemců, kterým byl dar poskytnut, a o celkové výši finančních prostředků takto vynaložených, struktuře těchto veřejných prostředků apod.

Výše uvedené tak vede k jednoznačnému závěru, že ani právo na přístup k informacím není neomezené; i pokud by bylo možné považovat za zákonný podklad jednání účastníka řízení zákon č. 106/1999 Sb. a legitimním cílem jeho jednání by bylo zvýšení transparentnosti, resp. veřejná kontrola použitých veřejných prostředků, nelze zveřejnění osobních údajů žadatelů prostřednictvím internetu v rozsahu vymezeném ve výroku tohoto rozhodnutí považovat za přiměřené resp. nezbytné, neboť způsobuje nepřiměřený zásah do práva na ochranu soukromého a osobního života. Lze tedy učinit závěr, že zveřejnění osobních údajů způsobem, který zvolil účastník řízení, by nebylo v souladu se zákonem č. 101/2000 Sb. ani v případě, že by skutečný účel zpracování směřoval k plnění práv a povinností vyplývajících mu ze zákona č. 106/1999 Sb.

(čj. SPR-5137/12)