Úřad pro ochranu osobních údajů

Správní orgán po zhodnocení výše uvedeného dospěl k závěru, že v případě účastníka řízení § 46 odst. 1 zákona č. 101/2000 Sb. nelze aplikovat. Jak vyplývá z výše uvedeného, minimálně jedna taška obsahující spisový materiál s osobními údaji nebyla jakkoliv zabezpečena proti možnosti vyfocení (natočení) osobních údajů. Dále z výše uvedeného vyplývá, že účastník řízení do místnosti se spisovým materiálem pustil větší počet osob (správní orgán vychází z vyjádření mluvčí účastníka řízení a vedoucí trestního oddělení, tj. že bylo přítomno 20 – 30 novinářů celkem a dále že vedoucí trestního oddělení byla v průběhu fotografování spisového materiálu s novináři, kteří se do kanceláře nevešli, na chodbě, tj. v místnosti mohlo být přítomno nejméně 10 novinářů) za přítomnosti pouze dvou osob konajících dohled nad průběhem fotografování (natáčení). V daném případě je tak správní orgán názoru, že se ze strany účastníka řízení zcela zjevně nejednalo o vynaložení maximálně možného úsilí k ochraně osobních údajů obsažených v předmětném spisu.

Pokud se týká informační povinnosti soudů vyplývající z čl. 17 Listiny základních práv a svobod, a na to navazující povinnosti stanovené  v § 8a a násl. trestního řádu, účastník řízení uvádí, že mají aplikační přednost před ustanoveními zákona č. 101/2000 Sb., když ustanovení zákona č. 101/2000 Sb. nemají podklad v ústavněprávní rovině (viz výše). Článek 17 Listiny základních práv a svobod stanovuje v odstavci 1, že právo na svobodu projevu a právo na informace jsou zaručeny, a dále v odstavci 5 stanovuje, že státní orgány a orgány územní samosprávy jsou povinny přiměřeným způsobem poskytovat informace o své činnosti, kdy podmínky a provedení stanoví zákon. V § 8a odst. 1 zákona trestního řádu je mimo jiné stanoveno, že při poskytování informací o své činnosti veřejnosti orgány činné v trestním řízení dbají na to, aby neohrozily objasnění skutečností důležitých pro trestní řízení, nezveřejnily o osobách zúčastněných na trestním řízení údaje, které přímo nesouvisejí s trestnou činností, a dále je v § 8a odst. 3 tohoto zákona stanoveno, že orgány činné v trestním řízení informují o své činnosti veřejnost poskytováním informací podle odstavce 1 veřejným sdělovacím prostředkům. Z výše uvedeného tedy vyplývá, že orgány činné v trestním řízení mohou informovat o trestním řízení veřejné sdělovací prostředky (což ostatně správní orgán nikterak nezpochybňuje), avšak jak čl. 17 Listiny základních práv a svobod, tak právní úprava obsažená v trestním řádu předpokládá jistou úroveň ochrany soukromí a osobních údajů, vyjádřenou např. formulací „dbají na to, aby nezveřejnily o osobách zúčastněných na trestním řízení údaje, které přímo nesouvisejí s trestnou činností“. Je přitom zcela zřejmé, že údaje v rozsahu rodné číslo a adresa bydliště nesouvisejí přímo s trestnou činností (resp. s ní nesouvisejí vůbec).

K tvrzení účastníka řízení ohledně § 3 odst. 6 zákona č. 101/2000 Sb., tedy že zákon č. 101/2000 Sb. bere na zřetel specifičnost trestního stíhání a vyjímá aplikaci některých ustanovení pro tuto oblast, lze konstatovat následující. Zákon č. 101/2000 Sb. v § 3 odst. 6 písm. d) vyjímá některá ustanovení, která se nepoužijí pro zpracování osobních údajů nezbytných pro plnění povinnosti správce stanovených zvláštními zákony pro zajištění předcházení, vyhledávání, odhalování trestné činnosti a stíhání trestných činů. Vyjmuta jsou však pouze taxativně vyjmenovaná ustanovení, a to § 5 odst. 1, § 11 (tj. informační povinnost) a § 12 (tj. právo na přístup subjektů údajů k informacím). Zmíněné se však nijak nedotýká povinnosti plnit požadavky § 13 zákona č. 101/2000 Sb. i při zpracování osobních údajů za účelem předcházení, vyhledávání, odhalování trestné činnosti a stíhání trestných činů.

sp. zn. UOOU-03586/13