Může zaměstnavatel uložit zaměstnancům povinnost používat aplikaci eRouška v pracovním (služebním) telefonu?
Aplikace eRouška je založena na dobrovolnosti. K jejímu používání nemůže být nikdo nucen, tedy ani zaměstnanec využívající služební mobilní telefon jako pracovní prostředek přidělený zaměstnavatelem. Zaměstnavatel nemůže bez zákonného zmocnění ukládat zaměstnanci povinnost stát se subjektem údajů ve zpracování, u kterého zaměstnavatel není správcem osobních údajů.
Povinné mobilní aplikace by ze zákona měly poskytnout záruky, že údaje umožňující identifikaci konkrétního uživatele aplikace jsou využity pouze k trasování možného šíření nákazy COVID-19, za důsledného dodržení zásady omezení uložení osobních údajů pouze po dobu nezbytně nutnou. K jinému účelu být využity nemohou.
Mohou provozovatelé restaurací a pořadatelé společenských a kulturních akcí z vlastního rozhodnutí nařídit evidenci návštěvníků jimi spravovaných zařízení?
Rozhodnutí o vedení evidence návštěvníků přísluší pouze orgánům ochrany veřejného zdraví, pokud by s ohledem na aktuální stav pandemické situace konstatovaly nezbytnost vedení evidence návštěvníků určitých podniků z důvodu veřejného zájmu v oblasti veřejného zdraví.
Evidence fyzických osob je zpracováním osobních údajů, ke kterému musí být právní důvod podle článku 6, v případě údajů o zdravotním stavu i článku 9 GDPR. Vedení takové evidence za účelem zjišťování osob pozitivních na COVID-19 nelze založit na souhlasu návštěvníků, neboť souhlas je svobodným a odvolatelným projevem vůle a jeho udělením nemůže být podmiňováno poskytnutí služby. Nelze tedy předpokládat, že by souhlas dali všichni návštěvníci.
Svévolnou evidenci návštěvníků nelze ospravedlnit ani ochranou práv majitele restaurace třetích osob ve spojení s povinností zaměstnavatele zajistit zaměstnancům bezpečnost na pracovišti podle zákoníku práce, neboť sběr a uchovávání údajů cizích osob nelze považovat za nezbytné a převažující nad právem na ochranu osobních údajů.
Je možné vést v souvislosti se vzrůstajícím počtem nakažených dobrovolný seznam účastníků akce v rozsahu jméno a kontakt (e-mail nebo telefonní číslo), který by v případě potvrzení nákazy některého účastníka mohl být předán Krajské hygienické stanici?
Jestliže by šlo o dobrovolný seznam účastníků jednorázově pořádané akce, který by nesloužil k vytváření stálé evidence fyzických osob, a byl by skartován po 14 dnech, což je odpovídající doba pro to, aby se nákaza projevila, nebyl by takový postup v rozporu se zásadami ochrany osobních údajů.
Obdobně mohou být přípustná jednotlivá písemná prohlášení např. návštěvníků určité instituce, že nepřišli do styku s nákazou, pokud jsou uchovávána pouze po odpovídající dobu 14 dnů a není z nich vytvářena žádná evidence, ani nejsou podrobována automatizovanému zpracování poskytnutých osobních údajů.
Může zaměstnavatel v současné situaci zjišťovat údaje o zdravotním stavu zaměstnanců např. při nástupu do práce?
Zákoník práce obecně ukládá zaměstnavateli povinnost vytvářet bezpečné a zdraví neohrožující pracovní prostředí a pracovní podmínky vhodnou organizací bezpečnosti a ochrany zdraví při práci a přijímáním opatření k předcházení rizikům.
V konkrétních situacích je zaměstnavatel povinen postupovat tak, aby předcházel rizikům, odstraňoval je nebo minimalizoval, mluví se o tzv. prevenční povinnosti. Zaměstnavatel je tedy v situaci ohrožení povinen přijmout potřebná ochranná opatření odpovídající daným okolnostem. Je přirozeně vhodné postupovat v součinnosti s orgány ochrany veřejného zdraví, kterým je také zaměstnavatel v některých situacích povinen ohlásit skutečnosti stanovené právní úpravou.
Zaměstnavatelé musí také v rámci preventivní povinnosti informovat o rizicích vhodným způsobem ostatní zaměstnance. Takové riziko může spočívat v tom, že na pracovišti se vyskytuje nebo vyskytovala nakažená osoba. Tehdy zaměstnavatel postupuje tak, že učiní veškerá nezbytná opatření. Skutečnosti o konkrétní osobě sděluje zaměstnavatel pouze v rozsahu nezbytném k ochraně zdraví, vždy tak aby nebyla dotčena důstojnost a integrita této osoby.
Může zaměstnavatel v souvislosti se svým oprávněným zájmem a zajištěním bezpečnosti na pracovišti během aktuální koronavirové situace požadovat, aby mu zaměstnanci sdělovali údaje o své dovolené? Tedy například kterou zemi navštívili, kde byli ubytováni, jak se stravovali či jakých hromadných akcí se zúčastnili?
Takto široce kladený okruh otázek porušuje zásadu minimalizace údajů. Je nepřiměřený.
Odpovídající jsou například formulace typu, zdali země, ve které zaměstnanec strávil dovolenou, není aktuálně na seznamu zemí označených jako rizikové, zda byly plněny požadavky orgánů ochrany veřejného zdraví z toho případně vyplývající či jestli si není vědom toho, že by přišel do styku s nákazou.
Zároveň je třeba dodržet zásadu omezení uložení údajů na dobu nezbytně nutnou. Není důvod, aby údaje týkající se možné nákazy byly zaměstnavatelem evidovány dlouhodobě.
V úvahu je třeba brát i charakter pracoviště.
Může výbor společenství vlastníků požadovat po obyvatelích domu sdělení, že se u někoho z nich vyskytla nákaza, aby mohla být provedena okamžitá dezinfekce všech dotčených prostor domu a spoluvlastníci byli o výskytu nákazy v domě informováni? Jakým způsobem lze nakládat s údaji o nákaze mimo postupy nařízené příslušnými orgány ochrany veřejného zdraví?
