Úřad pro ochranu osobních údajů

Na základě zákona č. 106/1999 Sb., o svobodném přístupu k informacím, poskytl Úřad pro ochranu osobních údajů dne 18. května 2020 následující informace:

Z jakého právního předpisu ÚOOÚ vychází nebo jaký právní judikát vylučuje, že nelze přezkoumat rozhodnutí nadřízeného orgánu o stížnosti vydané dle § 16a odst. 6 zákona č. 106/1999 Sb., když § 16b odst. 1 téhož zákona říká, že přezkoumat rozhodnutí nadřízeného orgánu lze, aniž by byla stanovena libovolná omezení?

Ustanovení § 16b zákona č. 106/1999 Sb. (účinné od 1. 1. 2020), které se týká přezkumného řízení a ochrany proti nečinnosti, ve svém odst. 1 uvádí, že „rozhodnutí nadřízeného orgánu lze přezkoumat v přezkumném řízení, pro jehož vedení podle zvláštního právního předpisu je příslušný Úřad pro ochranu osobních údajů“. Odst. 2 téhož ustanovení následně upřesňuje, že „dospěje-li správní orgán při přezkumu k závěru, že informace byly odepřeny nezákonně, a dostupné informace o právním a skutkovém stavu nevyvolávají důvodné pochybnosti, postupuje obdobně podle § 16 odst. 4“. Z jazykového a teleologického výkladu tedy vyplývá, že přezkoumávat lze ta rozhodnutí nadřízeného orgánu, kterými bylo odepřeno (ať už zcela nebo zčásti) poskytnutí informací žadateli.

Rozhodnutí o stížnosti ve smyslu, že povinný subjekt byl nějakým způsobem nečinný [ neposkytl informace ve lhůtě, poskytl jen část informací, aniž by vydal rozhodnutí apod. – stížnostní důvody uvedené pod § 16a odst. 1 písm. a) – c) zákona č. 106/1999 Sb. ] , jsou v současné době judikaturou soudů stále považována za rozhodnutí ve smyslu zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, tedy rozhodnutí napadnutelná správní žalobou podle  § 65 a násl. zákona č. 150/2002 Sb., avšak ne ve smyslu zákona č. 500/2004 Sb., neboť nejde o konečné (meritorní) rozhodnutí o žádosti o poskytnutí informace.

Tento právní názor potvrzuje zejména rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ze dne 20.11.2018, čj. 5 As 18/2017 – 40, viz např. právní věta: „Potvrzení postupu povinného subjektu dle § 16a odst. 6 písm. a) zákona č. 106/1999 Sb., o svobodném přístupu k informacím, vydané na základě stížnosti dle § 16a odst. 1 písm. b) téhož zákona není rozhodnutím o žádosti o poskytnutí informace; žadatel o informaci se může bránit vůči povinnému subjektu nečinnostní žalobou podle § 79 odst. 1 s. ř. s.“.

Rozhodnutí o stížnostech proti výši úhrady za poskytnutí informací [stížnostní důvod uvedení pod § 16a odst. 1 písm. d) zákona č. 106/1999 Sb.] nejsou dle starší, avšak stále nepřekonané judikatury, ani rozhodnutím ve smyslu zákona č. 150/2002 Sb. (ne tak už ale např. odložení žádosti pro nezaplacení požadované úhrady). V tomto směru Úřad odkazuje na právní věty rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ze dne 21.09.2010, čj. 2 As 34/2008 – 90, zejm. věta první: „Sdělení požadavku na úhradu za poskytnutí informace a o výši této úhrady (§ 17 odst. 3 zákona č. 106/1999 Sb., o svobodném přístupu k informacím), ani rozhodnutí o stížnosti žadatele, který nesouhlasí s výší úhrady jemu sdělené (§ 16a odst. 7 téhož zákona), nejsou rozhodnutími ve smyslu § 65 s. ř. s., ani rozhodnutími správního orgánu ve věci soukromoprávní [§ 68 písm. b) s. ř. s.].“

Metodické doporučení Ministerstva vnitra k aplikaci vybraných procesních ustanovení zákona č. 106/1999 Sb., po novele provedené zákonem č. 111/2019 Sb., výše uvedený judikaturní výklad potvrzuje, když uvádí, že vzhledem k obsahu stížností (na co mohou směřovat) a tedy i rozhodnutí o nich, by měla být užita adekvátní aplikace přezkumu jako v případě usnesení o ochraně před nečinností (lze přezkoumávat pouze usnesení o odložení věci a o zastavení řízení), neboť rozhodnutí o stížnosti je obdobou tohoto usnesení.

Metodické doporučení též odkazuje na odst. 2 § 16b zákona č. 106/1999 Sb. a na skutečnost, že pokud se hovoří v souvislosti s přezkumem o nezákonném odepření informací, lze usuzovat, že přezkumu budou podléhat toliko rozhodnutí o odvolání podle § 16 zákona č. 106/1999 Sb., neboť jen jimi může nadřízený orgán řešit odepření informace (viz str. 19 Metodického doporučení).

Ani novelizační ustanovení, která jsou v současné době předkládána Poslanecké sněmovně Parlamentu ČR (viz sněmovní tisk č. 633), nepočítají s výslovnou budoucí aplikací správního na rozhodnutí o stížnosti (pouze na způsob a náležitosti jejího podání).

Vzhledem k tomu, že se jedná o novou legislativu, nelze do budoucna vyloučit odlišné rozhodování soudů v této věci; v současné době je však Úřad při svých postupech vázán aktuální judikaturou a výkladem zákona č. 106/1999 Sb.