Rozsudek Soudního dvora konstatoval, že ve světle Listiny základních práv Evropské unie musí vhodné záruky podle čl. 46 obecného nařízení o ochraně osobních údajů zajistit předaným osobním údajům ve třetí zemi ochranu v zásadě rovnocennou ochraně poskytované obecným nařízením.
Vycházeje z tohoto konstatování dospěl Evropský soudní dvůr k závěru, že
Rozhodnutí Komise 2010/87 ze dne 5. února 2010 o standardních smluvních doložkách pro předávání osobních údajů zpracovatelům usazeným ve třetích zemích podle směrnice Evropského parlamentu a Rady 95/46/ES je platné. Zároveň však Evropský soudní dvůr zdůraznil, že pokud konkrétní smlouva obsahující dané standardní smluvní doložky nezajišťuje předaným osobním údajům ve třetí zemi ochranu v zásadě rovnocennou ochraně poskytované obecným nařízením, pak je na odpovědnosti vývozce a dovozce osobních údajů, aby poskytli dodatečné záruky, které požadovanou ochranu osobních údajů ve třetí zemi zajistí.
Evropský soudní dvůr zároveň vyžaduje, aby dozorové orgány jednotlivých členských zemí Evropské unie postupovaly při čl. 46 obecného nařízení koordinovaně ve spolupráci s Evropským sborem pro ochranu osobních údajů. Další informace lze nalézt v
prohlášení Evropského sboru pro ochranu osobních údajů ze dne 17. července 2020 a v dokumentu
Často kladené otázky k rozhodnutí Rozsudek Soudního dvora Evropské unie ve věci C-311/18 Data Protection Commissioner v. Facebook Ireland Limited a Maximillian Schrems.
