Úřad pro ochranu osobních údajů


International


Vyhledávání

 

Základní odkazy

 

Cesta: Titulní stránka > Základní odkazy > Tiskové zprávy > Tiskové zprávy a konference - Archiv > Tiskové zprávy - 2006 > Tisková zpráva 26. 1. 2006

 

Tisková zpráva 26. 1. 2006

 
 
 

Tisková zpráva

26. 1. 2006

V sobotu 28. ledna 2006 uplyne 25 let ode dne, kdy byla vyhlášena Radou Evropy Úmluva o ochraně osob se zřetelem na automatizované zpracování osobních dat (č. 108). Tento dokument je jednou ze základních norem zavazujících signatářské státy dodržovat veškeré zásady ochrany osobních údajů.

Předseda Úřadu RNDr. Igor Němec zdůraznil, že český Úřad považuje za potřebné připomenout u příležitosti uplynulého čtvrtstoletí od vyhlášení Úmluvy č. 108, že ochrana soukromí občanů je v době závratného a téměř neomezeného rozvoje komunikačních a počítačových technologií vystavena rostoucím rizikům. Respektování uvedené Úmluvy je však jednou ze záruk, že ochrana soukromí, zaručená jako základní lidské právo Ústavou České republiky a Listinou základních práv a svobod, je myslitelná a lze ji garantovat. Je ovšem třeba, aby se dostávalo potřebné váhy těm aktům, zásadám a právním nástrojům, které zaručují ochranu osobních údajů – tohoto klíče k soukromí každého člověka. Jeví se téměř symbolické, že připomínáme výročí přijetí Úmluvy č. 108 v předvečer Dne památky obětí holocaustu a předcházení zločinům proti lidskosti, kterým se z podnětu OSN stal 27. leden. Jedno z dějství holocaustu, této obrovské tragédie lidstva, je totiž spojeno s tím, co neprozřetelnost v ochraně osobních údajů způsobila: Existující databáze židovského obyvatelstva v Holandsku umožnila po okupaci země nacisty naprosto snadný postup při zrůdné etnické čistce v této zemi.

Stejně tak považuje Úřad za potřebné připomenout existenci Úmluvy č. 108 v kontextu blížícího se přistoupení České republiky do schengenského prostoru: Svobodný pohyb občanů, k němuž tak dochází, je samozřejmě vyvažován potřebou předávání údajů o osobách mezi státy, jež ovšem podléhá dozoru ochránců osobních údajů. Úřad navštíví v měsíci březnu evaluační mise expertů EU, kteří budou sledovat připravenost České republiky na vstup do „Schengenu“ mj. také z hlediska připravenosti dozorové instituce zabezpečující ochranu osobních údajů. Úřad tedy očekává závažný proces, v němž musí prokázat, že dokáže osobní údaje chránit v rámci požadavků kladených na státy, jejichž území je součástí schengenského prostoru.

Česká republika podepsala Úmluvu č. 108 o ochraně osob se zřetelem na automatizované zpracování dat dne 8. září 2000 a proces její ratifikace ukončila 9. července 2001. Přijetí této Úmluvy Rady Evropy a zakotvení celoevropských zásad ochrany osobních údajů v českém právním řádu, harmonizace českého práva se zásadami formulovanými v Úmluvě znamenalo splnění jedné ze zásadních podmínek členství České republiky v Evropské unii. Aktuální smysl tohoto dokumentu připomněla na tiskové konferenci PhDr. Miloslava Matoušová, inspektorka Úřadu, která opírá svůj pohled na uvedený dokument mj. o svou praxi předsedkyně Samostatného kontrolního orgánu EUROPOLu.

České znění Úmluvy č. 108 je přílohou této tiskové zprávy a je rovněž trvale přístupné na webových stránkách Úřadu (http://www.uoou.cz/umluva.php3).

V uplynulém roce Úřad zaznamenal velký nárůst v používání sledovacích kamerových systémů; z tohoto faktu vyplývala i řada dotazů na možnost využívání kamerových systémů, které je v souladu se zákonem o ochraně osobních údajů, případně otázek, nakolik se zákon o ochraně osobních údajů vztahuje na kamerové systémy, eventuálně jaké právní normy jejich využívání regulují. Obdobně se však kontrolní složka Úřadu zabývala šetřeními ve věci stížností na užívání kamerových systémů. Vzhledem k tomu, že v českém právním řádu neexistuje speciální právní úprava dotýkající se provozování kamerových systémů, Úřad došel k názoru, že je třeba v zájmu nezpochybnitelného užívání tohoto nového, účinného technického prostředku, který ovšem může být vůči soukromí občanů velmi invazivní a zneužitelný, vyložit zásady jeho legálního používání z hlediska zákona o ochraně osobních údajů. Zároveň v tomto postupu vidí možnost, jak poskytnout veřejnosti vysvětlení principů, jimiž se řídí dozor nad užíváním kamerových systémů, eventuálně kontroly prováděné na základě stížností na zasahování do soukromí jejich využíváním či v rámci plánovaných komplexních kontrol inspektory Úřadu.

V prosinci loňského roku předložil Úřad na svých webových stránkách veřejnosti formulované zásady využívání kamerových systémů z hlediska aplikace zákona o ochraně osobních údajů. Učinil tak rovněž konkrétní krok vyplývající ze záměru předsedy Úřadu RNDr. Igora Němce otevřít problematiku ochrany osobních údajů pro debatu odborné i laické veřejnosti. Ke dni 15. ledna 2006 byla diskuse o uvedených zásadách uzavřena a následně byly vypořádány připomínky, které Úřad obdržel. Na jejich základě došlo ke zpřesnění formulací, precizaci některých pohledů Úřadu, a ten vzal také na vědomí problémy, které účastníci diskuse předkládali. Výsledné znění zásad Úřad předkládá jako přílohu této tiskové zprávy spolu s obsáhlejším komentářem, který osvětluje důvody některých závěrů, k nimž Úřad dospěl. Je však pochopitelné, že v zásadách nemohly být zohledněny ty názory, které zcela zpochybňují možnou aplikaci zákona o ochraně osobních údajů na používání kamerových systémů. Úřad se i v tomto kontextu bohužel setkal s nepochopením potřebnosti chránit v současné informační společnosti soukromí občanů jako jednu ze základních demokratických hodnot pro třetí tisíciletí a z toho plynoucího nepochopením kroků, které mohou k tomuto zdánlivě abstraktnímu cíli vést v souvislosti s regulací využívání kamerového sledování.

Detailní výklad k procesu přijetí Zásad pro využívání kamerových systémů z hlediska zákona o ochraně osobních údajů poskytla náměstkyně Sekce dozorových činností Úřadu JUDr. Alena Kučerová.

Zásady budou trvale přístupné na webových stránkách Úřadu a budou zveřejněny v oficiálním Věstníku Úřadu.

Kontakt:

PhDr. Hana Štěpánková
vedoucí samostatného oddělení tiskového,
tisková mluvčí

e-mail: hana.stepankova@uoou.cz


Příloha k tiskové zprávě z 26. 1. 2005

I. Zásady provozování kamerového systému z hlediska zákona o ochraně osobních údajů

Leden 2006

  1. Provozování kamerového systému je považováno za zpracování osobních údajů, pokud je vedle kamerového sledování prováděn záznam pořizovaných záběrů, nebo jsou v záznamovém zařízení uchovávány informace a zároveň účelem pořizovaných záznamů, případně vybraných informací, je jejich využití k identifikaci fyzických osob v souvislosti s určitým jednáním.

    Samotné kamerové sledování fyzických osob není zpracováním osobních údajů podle zákona č. 101/2000 Sb., protože postrádá úroveň podmínek pro zpracování údajů ve smyslu § 4 písm. e) zákona č. 101/2000 Sb. To však nevylučuje aplikaci jiných právních předpisů, zejména ustanovení občanského zákoníku upravujícího podmínky ochrany osobnosti.

  2. Údaje uchovávané v záznamovém zařízení, ať obrazové či zvukové, jsou osobními údaji za předpokladu, že na základě těchto záznamů lze přímo či nepřímo identifikovat konkrétní fyzickou osobu (tedy: informace z obrazových či zvukových nahrávek umožňují, byť nepřímo, identifikaci osoby). Fyzická osoba je identifikovatelná, pokud ze snímku, na němž je zachycena, jsou patrné její charakteristické rozpoznávací znaky (zejména obličej) a na základě propojení rozpoznávacích znaků s dalšími disponibilními údaji je možná plná identifikace osoby. Osobní údaj pak ve svém souhrnu tvoří ty identifikátory, které umožňují příslušnou osobu spojit s určitým na snímku zachyceným jednáním.

  3. Zpracování osobních údajů provozováním kamerového systému je přípustné:

    1. v rámci plnění úkolů uložených zákonem (např. Policii České republiky); v těchto případech je třeba dbát ustanovení příslušného zákona,

    2. dále je toto možné na základě řádného souhlasu subjektu údajů; to však je prakticky realizovatelné ve velmi omezených případech, kdy je možné jednoznačně vymezit okruh osob nacházejících se v dosahu kamery,

    3. užití kamerového systému však je možné i bez souhlasu subjektu údajů s využitím ustanovení § 5 odst. 2 písm. e) zákona č. 101/2000 Sb.; Při tom je však nutno respektovat podmínky uvedené sub 4.

  4. Povinnosti správce při provozování kamerového systému vybaveného záznamovým zařízením:

    1. Kamerové sledování nesmí nadměrně zasahovat do soukromí. Kamerový systém je možno použít zásadně v případě, kdy sledovaného účelu nelze účinně dosáhnout jinou cestou (např. majetek je možno chránit před odcizením uzamčením místnosti). Dále je vyloučeno užití kamerového systému v prostorách určených k ryze soukromým úkonům (toalety, sprchy). Je ovšem možné řešení, kdy subjekt údajů má na výběr z alternativ (např. lze monitorovat prostory šatny plaveckého stadionu za předpokladu, že je vymezen prostor pro převlékání, který není kamerami sledován).

    2. Specifikace sledovaného účelu. Je třeba předem jednoznačně stanovit účel pořizování záznamů, který musí korespondovat s důležitými právem chráněnými zájmy správce (např. ochranou majetku před krádeží). Záznamy tak mohou být využity pouze v souvislosti se zjištěním události, která poškozuje tyto důležité, právem chráněné zájmy správce. Přípustnost využití záznamů pro jiný účel musí být omezena na významný veřejný zájem, např. boj proti pouliční kriminalitě.

    3. Je třeba stanovit lhůtu pro uchovávání záznamů. Doba uchovávání dat by neměla přesáhnout časový limit maximálně přípustný pro naplnění účelu provozování kamerového systému. Uchovávaná data by měla být uchovávána v rámci časové smyčky např. 24 hodin, pokud jde o trvale střežený objekt, nebo případně i dobu delší, v zásadě ne však přesahující několik dnů, nejde-li o pořizování záznamů policejním orgánem podle zvláštního zákona, a po uplynutí této doby vymazána. Pouze v případě existujícího bezpečnostního incidentu by měla být data zpřístupněna orgánům činným v trestním řízení, soudu nebo jinému oprávněnému subjektu.

    4. Je třeba řádně zajistit ochranu snímacích zařízení, přenosových cest a datových nosičů, na nichž jsou uloženy záznamy, před neoprávněným nebo nahodilým přístupem, změnou, zničením či ztrátou nebo jiným neoprávněným zpracováním, viz § 13 zákona č. 101/2000 Sb.

    5. Subjekt údajů musí být o užití kamerového systému vhodným způsobem informován (např. nápisem umístěným v monitorované místnosti), viz § 11 odst. 5 zákona č. 101/2000 Sb., nejde-li o uplatnění zvláštních práv a povinností vyplývajících ze zvláštního zákona.

    6. Je třeba garantovat další práva subjektu údajů, zejména právo na přístup k zpracovávaným datům a právo na námitku proti jejich zpracování, viz § 1 zákona č. 101/2000 Sb.

    7. Zpracování osobních údajů je třeba registrovat u Úřadu pro ochranu osobních údajů, nejde-li o uplatnění zvláštního práva či povinností vyplývajících ze zvláštního zákona, viz § 18 odst. 1 písm. b) zákona č. 101/2000 Sb.



II. Komentář k Zásadám provozování kamerového systému z hlediska zákona o ochraně osobních údajů

Jedním z fenoménů současné doby je snaha zabezpečit ochranu své osoby, rodiny, majetku, zdraví apod. prostřednictvím maximálního využití technologií umožňujících monitorovat pohyb kolem nás. Účinným způsobem takovéto prevence je nepochybně instalace kamerového systému, doplněného záznamovým zařízením. A právě této i z hlediska praktické činnosti ÚOOÚ velmi aktuální záležitosti budou věnovány následující řádky.

Na tomto místě si proto ze všeho nejdříve řekněme, že kamerový systém pro účely tohoto textu budeme chápat jako „automaticky provozovaný stálý technický systém umožňující pořizovat a uchovávat zvukové, obrazové nebo jiné záznamy ze sledovaných míst“, a to např. formou pasivního monitorování prostoru nebo pořizování cílených záběrů (zachycování pohybu) anebo reportážním způsobem. Používané kamerové systémy určitě umožňují řadu způsobů uchovávání záznamů od zastaralejší formy v podobě videokazet až po moderní formy digitalizace a zálohování dat zpracovávaných počítačovými technologiemi.

Nicméně zároveň s výběrem nejvhodnější technologie si každý, kdo hodlá instalovat kamerový systém, je-li jeho záměrem snímat a uchovávat záznamy sledovaných míst, kde se pohybují další fyzické osoby, musí určit účel a prostředky zpracování dat. Právě v této fázi rozhodování by měl mít každý provozovatel kamerového systému vyjasněny i základní otázky, zda jeho záměr je legitimní a zda a jaké povinnosti ve vztahu k jiným subjektům musí zajistit a dodržovat. Zároveň musí zvážit, zda nasazení kamerového systému je opravdu nezbytné a zda by tedy k dosažení předmětného cíle nepostačovalo jiné řešení. Takováto rozvaha, jak si ostatně ukážeme dále, nemusí přinést pouze momentální finanční úsporu, ale i eliminaci možných budoucích střetů s právem.

Z druhé strany je třeba přiznat, že problematika možné kolize užití kamerového systému s principy ochrany osobních údajů je v současné době často a hlasitě diskutovaným námětem, který ostatně, jak bylo již naznačeno výše, dal podnět i ke zpracování tohoto textu. Ovšem základní otázky, na něž je v této souvislosti nezbytné hledat odpověď, jsou nepochybně tyto:

  1. otázka, kdy je kamerový systém považován za systém zpracovávající osobní údaje, a kdy tomu tak není;

  2. otázka, kdy je zpracovávaná informace osobním údajem ve smyslu § 4 písm. a) zákona č. 101/2000 Sb., případně citlivým údajem ve smyslu § 4 písm. b) tohoto zákona, a kdy tomu tak není.

Na první z výše nastíněných problémů se odpověď zdá být poněkud jednodušší. Zákon o ochraně osobních údajů se bude na provozovatele kamerového systému vztahovat za podmínky, že tento subjekt systematicky zpracovává získávané informace, a to ve smyslu ustanovení § 4 písm. e) zákona č. 101/2000 Sb. Podle názoru Úřadu pro ochranu osobních údajů tomu bude vždy, pokud bude kamerový systém vybaven záznamovým zařízením zaměřeným na monitorování fyzických osob. V tomto případě dochází k systematickému shromažďování snímků osob v prostoru a časovém úseku korespondujícím s nastavením zařízení. V uvedených souvislostech lze nadto vyslovit i jistou presumpci dalšího využívání těchto záběrů. Je totiž nepochybné, že pokud by tyto záběry neměly být nijak využívány celé záznamové zařízení by postrádalo jakýkoli smysl.

Naopak za situace, kdy bude při provozování kamerového systému docházet k „pouhému“ monitorování sledovaných míst, se zákon o ochraně osobních údajů aplikovat nebude, což ovšem nevylučuje aplikaci jiných právních předpisů, zabývajících se ochranou soukromí fyzických osob, jako například článku 8 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, garantující právo na respektování rodinného a soukromého života, obdobně také článku 7 odst. 1 a článku 10 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, nebo dále § 12 odst. 1 občanského zákoníku, podle kterého smějí být obrazové a zvukové záznamy týkající se osoby pořizovány jen s jejím souhlasem a podobně. Na tomto místě je ovšem třeba pro úplnost zmínit i ustanovení § 1 odst. 2 občanského zákoníku, podle něhož se občanským zákoníkem upravují i práva na ochranu osob, pokud tyto občanskoprávní vztahy neupravují jiné zákony. Za takovýto jiný zákon je nepochybně nutno považovat i zákon č. 101/2000 Sb. Znamená to tedy, že pokud v souvislosti s provozem kamerového systému bude posledně citovaný předpis aplikovatelný, je zároveň nutno vyloučit účinky příslušných ustanovení občanského zákoníku upravujících ochranu osobnosti.

Na druhou z otázek je však již odpověď mnohem obtížnější, a to mimo jiné proto, že panuje jistá neshoda mezi dosud publikovanými názory (např. prostřednictvím systému ASPI) o tom, kdy je zpracovávaná informace osobním údajem, a kdy tomu tak není. V této souvislosti je třeba konstatovat, že pokud ze zvláštních okolností při pořízení záznamu nebude možné jednotlivé osoby identifikovat, lze v obecné rovině uvést, že informace obsažené v záznamech z kamerových systémů nedosahují kvality osobního údaje, neboť z pouhého obrazového záznamu fyzické osoby nelze tuto osobu bez použití dalších doprovodných údajů, v záznamu neobsažených, obecně ztotožnit. Pokud tedy nebude záznam z kamerového systému možno doplnit dalšími informacemi o zaznamenané osobě, nelze údaje takto získané v obecné rovině vztáhnout k určitému nebo určitelnému subjektu údajů.

Z tohoto náhledu by pak bylo možno uvést, že prvotní záznamy osob uchovávané v rámci provozovaného kamerového systému samy o osobě jen velmi těžko umožní jednoznačně a bez dalších údajů identifikovat určitý nebo určitelný subjekt údajů, a o aplikaci zákona č. 101/2000 Sb. lze hovořit jen ve zprostředkovaných souvislostech.

Nicméně z druhé strany je nepochybné, že každý záběr zachycující znaky umožňující odlišení fyzické osoby od jiné (zejména obličej) vytváří ze záběru minimálně potenciální osobní údaj a jako s takovým by s ním mělo být nakládáno. Disponujeme-li totiž se snímkem uvedených kvalit, těžko můžeme vyloučit, že by nemohlo k identifikaci příslušné osoby kdykoli v budoucnu dojít, a takováto identifikace je nadto zcela evidentně hlavním důvodem toho, proč k pořizování záznamů snímků vůbec dochází (viz ostatně definice osobního údaje podle § 4 písm. a) zákona č. 101/2000 Sb.). Na okraj je možno poznamenat, že pokud by kamerový systém byl napojený na již existující databázi operující s osobními údaji jednalo by se o již z prvního pohledu zřejmé zpracování osobních údajů.

Za uvedených okolností tak lze jedině doporučit, aby na kamerový systém umožňující sledování osob a vybavený záznamovým zařízením bylo pohlíženo jako na zařízení realizující zpracování osobních údajů. Rozhodně však bude třeba ke každému nasazení kamerového systému přistupovat individuálně.

Pokud tedy budeme dále sledovat logiku zákona č. 101/2000 Sb., bude nezbytné i stanovení účelu uchování záznamů z kamerových systémů. Bezpochyby se odvozuje od využitelnosti těchto záběrů, kterou je pak třeba posuzovat podle skutečností, jež by předmětné záznamy mohly zachycovat a k jakému účelu by mohly být využity. Na prvém místě ve využití záznamů z kamerových systémů lze uvést jejich předložení jako důkazy o trestné činnosti anebo o způsobení škody ve sledované lokalitě. Dále je jejich použití možné jako důkaz v řízení o správních deliktech. V tomto případě se bude jednat zejména o využití záznamů z kamerových systémů provozovaných Policií ČR podle zákona č. 283/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů, nebo obecními policiemi v souladu se zákonem č. 553/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů. Správní úřady si přitom mohou vyžádat záznamy z kamerových systémů kdykoliv v průběhu celého správního řízení. Z těchto příkladů vyplývá nutnost při uchovávání záznamů z kamerových systémů počítat s během objektivních lhůt pro zánik trestnosti správních deliktů, které až na výjimky jako například v krizovém řízení, nepřekračují ve své většině délku tří let.

V návaznosti na shora uvedené názory na aplikaci zákona o ochraně osobních údajů se v souvislosti s tvrzením, že při zpracování informací zaznamenávaných a uchovávaných pomocí kamerových systémů nejde o osobní údaje, a tedy lze zákon o ochraně osobních údajů vztáhnout na nakládání se záznamy z kamerových systémů jen velmi okrajově, objevují názory, že není nezbytné omezovat lhůtu, po jejímž uplynutí by bylo nutno záznamy z kamerových systémů ničit, a tedy že lze uchovat tyto záznamy trvale po celou dobu existence systému popř. tak dlouho, pokud mu to kapacitní možnosti dovolí. Takovýto názor je nezbytné, až na výjimky shora uvedené, tedy výjimky, kdy monitorování a uchovávání zaznamenaných údajů vychází z veřejného zájmu, jehož účelem je především prevence a odhalování protiprávních jednání, jednoznačně odmítnout. Zejména v případech, kdy jsou kamerové systémy instalovány soukromými subjekty, jako například bankami či obchodními domy, jako především kamerové dohlížecí systémy, hrozí při dlouhodobém uchovávání těchto informací vysoké riziko jejich možného zneužití při sledování klientů bank nebo nakupujících osob a jejich zvyklostí.

Vedle toho je nezbytné upozornit, že kromě neidentifikovatelných resp. neidentifikovaných osob, které do těchto veřejnosti přístupných prostor vstupují pro uspokojení svých požadavků a potřeb, jsou monitorováni kamerovým systémem také zaměstnanci vykonávající ve sledovaných prostorách své běžné pracovní povinnosti.

Na tomto místě pak nutno ještě předestřít otázku do jaké míry se v souvislosti se záznamy kamerových systémů jedná o citlivé údaje. Připomeneme-li si jejich výčet uvedený v § 4 písm. b) zákona č. 101/2000 Sb. je zřejmé, že ve skutečnosti přichází do úvahy více méně pouze kategorie údajů pojednávajících o národnostním, rasovém nebo etnickém původu. Nicméně i v tomto případě vzniká otázka do jaké míry takovéto snímky, často ostatně černobílé, umožní spolehlivé zjištění uvedeného. Pokud bychom si i přesto na tuto otázku odpověděli kladně, bylo by nutno zkoumat účel zpracování osobních údajů. V případě, že by byl účel stanovený tak, aby při jeho naplňování docházelo k systematickému zpracování předmětných informací, nepochybně by se jednalo o zpracování citlivých osobních údajů. Mluvíme-li tedy o odhalování pachatelů krádeží, jednalo by se o zpracování citlivých údajů pouze v případě, kdy by systém měl odhalovat pouze pachatele předem určeného etnického původu. Takovéto zpracování by ovšem muselo být, zřejmě s poukazem na ustanovení § 10 zákona č. 101/2000 Sb., označeno za nezákonné. Naopak ovšem, jedná-li se o odhalování všech pachatelů bez ohledu na rasový původ, ke zpracování citlivých údajů nedochází.

Z hlediska aplikace zákona č. 101/2000 Sb. je dále velmi důležité nalezení právního titulu pro předmětné zpracování osobních údajů. Nepochybně lze monitorovací systém použít k plnění úkolů uložených zákonem, takovéto nasazení však je umožněno velmi úzkému rozsahu subjektů (viz např. výše připomenutý zákon č. 283/1991 Sb., o Policii České republiky). Kamerový systém však je možno provozovat i na základě řádného souhlasu monitorovaných osob a zejména také na základě použití § 5 odst. 2 písm. e) zákona č. 101/2000 Sb.

Vyhovět však bude třeba i ostatním povinnostem stanoveným zákonem č. 101/2000 Sb. Především bude nezbytné záběry chránit před jakýmkoli jiným, byť náhodným, zpřístupněním, a to v souladu s ustanovením § 13 zákona č. 101/2000 Sb., a to již ve fázi pořizování záběrů a jejich přenosu ze snímacího zařízení k záznamu na datový nosič, plnit informační povinnosti vůči subjektu údajů a také předmětné zpracování registrovat u Úřadu pro ochranu osobních údajů. Podrobnější popis těchto povinností by však již přesáhl vymezené téma tohoto textu.

Místo toho se raději na závěr pokusíme předchozí náčrt teoreticky formulovaných požadavků promítnout do konkrétní modelové situace.

Z obecného pohledu je vcelku nepochybné, že v rámci provozu veřejně přístupného plaveckého bazénu dochází k odkládání oděvů a jiných osobních věcí do k tomu určených skříněk. Zde uzamčené předměty jsou po dobu několika hodin ponechány bez dozoru majitele a jako takové se často stávají i objektem krádeží. Toto riziko nemůže zcela odstranit ani fyzická ostraha prováděná personálem plovárny. Nadto předmětná vloupání bývají zjišťována až s určitým časovým odstupem.

Tyto okolnosti tak zcela evidentně svědčí záměru instalovat kamerový systém, a to včetně záznamového zařízení za účelem identifikace pachatelů těchto krádeží.

V této souvislosti možno připomenout, že provozovatel běžné plovárny žádným zákonným zmocněním k užití kamerového systému nedisponuje. Teoreticky by samozřejmě bylo možné, aby od každého z návštěvníků plovárny při vstupu požadoval souhlas s monitorováním. Z praktického hlediska by toto však vyvolávalo značné průtahy a tato varianta se tak jeví jako velmi obtížně realizovatelná. Celé zařízení tak zprovozní i bez souhlasu subjektů údajů (návštěvníků), a to na základě výše již připomenutého ustanovení § 5 odst. 2 písm. e) zákona č. 101/2000 Sb. Je totiž zjevné, že takovéto monitorování by bylo přínosem k ochraně práv a právem chráněných zájmů jak správce tak dotčené osoby, tedy návštěvníka plovárny.

Z pohledu ustanovení § 5 odst. 2 písm. e) zákona č. 101/2000 Sb. však vzniká určitý problém. Toto ustanovení totiž zakazuje porušovat práva subjektu údajů na ochranu jeho soukromého a osobního života. Pokud si uvědomíme, že v uvedených prostorách dochází k odkládání vlastně veškerých oděvních součástí, je kolize vcelku evidentní. Té však lze velmi jednoduše zabránit, a to vytvořením speciálního prostoru určeného k převlékání, v němž by kamerové sledování neprobíhalo.

O tomto však je třeba návštěvníky uvědomit viditelným nápisem, stejně tak je třeba návštěvníky uvědomit o vlastním nasazení monitorovacího zařízení (viz ustanovení § 11 odst. 5 zákona č. 101/2000 Sb.). Pokud by se pak i přes uvedená upozornění návštěvník převlékal v dosahu kamer, rozhodně toto nelze přičítat k tíži provozovatele plovárny.

V tomto rámci by pak byly využívány pouze záznamy vztahující se k předmětné škodní události. Ostatní záběry pak bude třeba v přiměřené lhůtě smazat. S ohledem na modelový případ lze předpokládat, že způsobená škoda by měla vyjít najevo maximálně do druhého dne po události a v těchto intencích je třeba postupovat v souvislosti se stanovením likvidační lhůty pořízených záznamů.

Tolik tedy stručný ilustrační příklad. Závěrem tak je možno pouze konstatovat, že ačkoli o nasazení kamerových systému nepochybně budou vedeny mnohé další diskuse, rozhodně je třeba v této souvislosti počítat i s aplikací zákona č. 101/2000 Sb. A tomuto faktu by měl každý, jak stávající, tak i potenciální provozovatel kamerového systému věnovat zvýšenou pozornost.

Leden 2006

 

Zobrazit aktuální dokumenty | archiv dokumentů | dokumenty včetně archivu

 
 

Nacházíte se v módu "Bez grafiky", takže vidíte tuto stránku bez zdobné grafiky a pokročilého formátování. Pokud váš prohlížeč podporuje CSS2, můžete se přepnout do grafického módu.


Copyright © 2013 Úřad pro ochranu osobních údajů. Všechna práva vyhrazena.
web & design , redakční systém