Úřad pro ochranu osobních údajů

Základem právního posouzení vztahujícího se k předmětu řízení tak nepochybně zůstává otázka principu proporcionality aplikovaného ve vztahu dvou ústavním pořádkem České republiky chráněných práv, tj. práva na soukromí (čl. 10 Listiny základních práv a svobod) a práva na svobodu projevu a na informace (čl. 17 Listiny základních práv a svobod). Odpovídající úpravu pak obsahuje i Úmluva o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“); tj. čl. 8 právo na respektování rodinného a soukromého života a čl. 10 svoboda projevu.

Právo na svobodu projevu má současně výslovně v týchž předpisech stanoveny své limity; podle čl. 17 odst. 4 Listiny základních práv a svobod lze svobodu projevu a právo vyhledávat a šířit informace omezit zákonem, jde-li o opatření v demokratické společnosti nezbytná pro ochranu práv a svobod druhých, bezpečnost státu, veřejnou bezpečnost, ochranu veřejného zdraví a mravnosti. Podle čl. 10 odst. 2 Úmluvy výkon těchto svobod (tj. svobody projevu), protože zahrnuje i povinnosti i odpovědnost, může podléhat takovým formalitám, podmínkám, omezením nebo sankcím, které stanoví zákon a které jsou nezbytné v demokratické společnosti v zájmu národní bezpečnosti, územní celistvosti nebo veřejné bezpečnosti, předcházení nepokojům a zločinnosti, ochrany zdraví nebo morálky, ochrany pověsti nebo práv jiných, zabránění úniku důvěrných informací nebo zachování autority a nestrannosti soudní moci.

Pokud se týká omezení práva na soukromí, pak v rámci Listiny základních práv a svobod je obsaženo ve slově „neoprávněný“ v odst. 2 a 3 výše uvedeného článku 10. Zákonodárce (resp. v tomto případě ústavodárce) tak presumuje, že existují i zásahy do těchto práv, které jsou oprávněné. Omezení práva na respektování rodinného a soukromého života dle Úmluvy v čl. 8 odst. 2 pak upravuje pouze situace, které se týkají zásahů prováděných státními orgány.

Na základě výše uvedeného došel správní orgán k závěru, že zákaz v § 8c trestního řádu směrující vůči každému je ve své podstatě projevem pozitivního závazku České republiky ve vztahu k čl. 8 Úmluvy (potažmo čl. 10 Listiny základních práv a svobod). Stát totiž, jak je nutno zdůraznit, v některých fázích trestního řízení nemá možnost, jak zachovat důvěrnost informací, které souvisí s nařízením či provedením odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu nebo z něj pochází, když je povinen seznámit s těmito informacemi i osoby stojící mimo orgány činné v trestním řízení. Je tedy zjevné, že tímto okamžikem ztrácí nad takovými informacemi svou výhradní kontrolu a nezbývá mu, než ochránit soukromí osob, které bylo v důsledku provádění odposlechu dotčeno, před dalšími zásahy prostřednictvím právní normy, kterou je právě § 8c trestního řádu (ve spojení s § 45a zákona č. 101/2000 Sb., neboť neexistovala-li by za porušení normy hrozba sankcí, nemohla by plnit svůj cíl). Toto ustanovení je přitom nejen legitimním cílem státu, ale i nezbytným zásahem do práva na svobodu projevu.

Správní orgán dále zdůrazňuje, že považuje důvěrnost obsahu, podrobností a okolností telefonního hovoru či komunikace prostřednictvím textových zpráv, tj. obecně důvěrnost komunikace za důležitou dimenzi práva na soukromí a zásahy do tohoto práva je tak třeba podrobovat vždy přísné proporcionalitě. Každá komunikace tohoto typu je tak věcí navýsost soukromou, a to bez ohledu na to, zda jej vedou osoby veřejně činné, či osoby jiné. V důsledku toho je i jakákoli nahrávka či jiný záznam takové komunikace (ať už pořízené legálně či nikoli) vždy zásahem do soukromí dotčených osob.

Účastník řízení opakovaně argumentuje tím, že bylo resp. je ve veřejném zájmu, aby veškeré informace, které zveřejnil a které pocházejí z pořízených odposlechů a záznamů telekomunikačního provozu, byly společnosti známy. S tím však nelze souhlasit. Podle názoru správního orgánu sice je celá kauza nepochybně předmětem veřejného zájmu a stejně tak je ve veřejném zájmu, aby byla společnost seznámena s okolnostmi trestné činnosti veřejně činných osob, která má závažný celospolečenský dopad, i s jinou činností spojenou s uplatňováním (ať už formální či neformální) moci vyplývající z jejich postavení, kde je taktéž celospolečenský zájem na tom, aby bylo zjevné, jakým způsobem je organizovaná a hierarchizovaná. Tyto skutečnosti však nelze směšovat s tím, zda je ve veřejném zájmu zveřejňovat konkrétní a podrobné přepisy z pořízených odposlechů, včetně dalších informací (přesný čas a datum pořízení apod.). I veřejně činné osoby (a je třeba dodat, že v některých případech se o takové osoby ani nejednalo) však mají právo na soukromí (byť korigované měřítkem veřejného zájmu) a postup účastníka řízení správní orgán nepovažuje za přiměřený. Je třeba zdůraznit, že i věcné informace, které byly v odposleších obsaženy, by bylo možné zveřejnit tak, aby nedošlo k nepřijatelnému zásahu do soukromí dotčených osob. V mnoha případech by přitom bylo dostačující zveřejnit informace bez toho, aby jim byl dodán dehonestující a/nebo do soukromí hrubě zasahující charakter vyplývající např. z formy, jakou byly zveřejněny – tj. přesným přepisem pořízených odposlechů. Příkladmo řečeno je snad ve veřejném zájmu vědět, že existuje osoba, která má zásadní vliv na politické rozhodnutí premiéra České republiky, nicméně neexistuje veřejný zájem na tom, aby se veřejnost seznámila s konkrétním a detailním záznamem obsahu jejich textových zpráv či rozhovorů. V některých případech lze dokonce dojít k závěru, že přesný přepis komunikace způsobuje, že není vůbec zřejmý její smysl a obsah a nelze tak ani uvažovat o tom, že by právě takovéto zveřejnění bylo ve veřejném zájmu, když jeho informační přidaná hodnota se téměř rovná nule.     

sp. zn. UOOU-05185/14