Úřad pro ochranu osobních údajů

Dle § 4 písm. e) zákona č. 101/2000 Sb. je zpracováním osobních údajů jakákoliv operace nebo soustava operací, které správce nebo zpracovatel systematicky provádějí s osobními údaji, a to automatizovaně nebo jinými prostředky. Výklad činností (operací), které spadají pod pojem zpracování dle zákona č. 101/2000 Sb. musí být přitom totožný s výkladem pojmu zpracování dle čl. 3 odst. 1 směrnice Evropského parlamentu a rady 95/46/ES, o ochraně fyzických osob v souvislosti se zpracováním osobních údajů a o volném pohybu těchto údajů. Ze spisového materiálu přitom vyplývá, že předmětná zpráva je dostupná prostřednictvím internetové stránky účastníka řízení. Dle Rozsudku Soudního dvora ze dne 6. listopadu 2003 ve věci C-101/01 (Úřední věstník C 7 ze dne 10. ledna 2004, str. 3) čin uvádění různých osob na internetové stránce a jejich identifikace jménem nebo jiným způsobem tvoří zpracování osobních údajů zcela nebo částečně automatizovanými způsoby ve smyslu čl. 3 odst. 1 směrnice 95/46/ES. Vzhledem ke skutečnosti, že výklad a aplikace vnitrostátního předpisu nesmí být v rozporu s výkladem směrnice, považuje správní orgán uvedení osobních údajů pana XY v předmětné zprávě, která je dostupná na internetových stránkách účastníka řízení, za zpracování osobních údajů ve smyslu § 4 písm. e) zákona č. 101/2000 Sb. Na účastníka řízení se tak vztahují veškeré povinnosti stanovené zákonem č. 101/2000 Sb. Bez ohledu na shora uvedené lze poté dle správního orgánu konstatovat, že žurnalistická činnost spadá pod pojem zpracování osobních údajů dle zákona č. 101/2000 Sb.; je totiž zjevné, že spočívá ve vyhledávání, shromažďování, třídění, používání a až následně ve zveřejňování informací, které jsou svojí povahou osobními údaji dle § 4 písm. a) zákona č. 101/2000 Sb., a že tyto operace jsou prováděny systematicky a s jednotícím cílem (vytvoření konkrétní „zpravodajské“ informace a její zveřejnění). Dle správního orgánu si lze pouze obtížně představit systematičtější činnost s osobními údaji než je novinářská práce, která spočívá ve shromažďování informací k jednotlivým osobám a věcem, dávání těchto informací do souvislostí a jejich následné publikaci.

Dle § 9 písm. a) zákona č. 101/2000 Sb. lze citlivé údaje zpracovávat jen tehdy, pokud k tomu dal subjekt údajů výslovný a informovaný souhlas, který je správce schopen po celou dobu zpracování prokázat. Bez tohoto souhlasu lze citlivé údaje zpracovávat v případech uvedených v § 9 písm. b) až i) zákona č. 101/2000 Sb. Ze spisového materiálu a okolností zpracování vyplývá, že účastník řízení souhlasem subjektu údajů nedisponoval. Na zpracování poté dle názoru správního orgánu nelze vztáhnout ani žádné z dalších ustanovení § 9 zákona č. 101/2000 Sb. Správní orgán pouze na okraj konstatuje, že ustanovení § 9 písm. g) zákona č. 101/2000 Sb. se na předmětné zveřejnění nevztahuje, neboť jeho podmínkou je, aby citlivý údaj předem zveřejnil sám subjekt údajů (nikoliv tedy Policie České republiky). Dle správního orgánu nelze použít ani ustanovení § 9 písm. b) zákona č. 101/2000 Sb.; podmínkou tohoto ustanovení je, aby zpracování bylo nezbytné pro uvedené účely. Podmínku nezbytnosti v této věci správní orgán neshledal, neboť by při zobecnění tohoto případu bylo možné dojít k závěru, že každá osoba, která je nakažena virem HIV, nemá právo na ochranu této citlivé informace, neboť je jejím zveřejněním chráněno zdraví a život jiných osob. Tento výklad je dle správního orgánu v přímém rozporu s právem subjektu údajů na ochranu soukromí. Na tomto nemění dle správního orgánu nic ani údajné chování pana XY, neboť právě s ohledem na toto chování je na svobodné vůli každého, zda podstoupí riziko nákazy případnou nemocí či nikoliv. Pokud účastník řízení argumentuje potřebou zahájit vlastní léčbu pana XY, tak za tímto účelem, tedy k jeho nalezení a předání do diagnostického ústavu, resp. k léčbě, nepochybně údaj o jeho zdravotním stavu nezbytný nebyl. Pokud se jedná o účastníkem řízení uváděný § 9 písm. c) zákona č. 101/2000 Sb., podmínkou zpracování citlivých údajů je zde kromě konkrétních činností (tj. zajišťování zdravotní péče atd.) také to, aby takovéto zpracování stanovil zvláštní zákon. Mimo to, že zveřejnění informace nesouvisí s takto vymezeným účelem zpracování, správnímu orgánu není znám žádný zvláštní zákon, který by médiím ukládal zveřejňovat údaje o zdravotním stavu občanů České republiky. Účastníkem řízení uváděný § 9 písm. i) zákona č. 101/2000 Sb. se opět s odkazem na nezbytnost zmocnění ve zvláštním zákoně vztahuje pouze na zpracování osobních údajů Policií České republiky, resp. orgány činnými v trestním řízení, a nikoliv na média.

Správní orgán dále k vyjádření účastníka řízení konstatuje, že i pokud by se pan XY dopouštěl trestného činu šíření nakažlivé choroby, přesto by bylo třeba chránit jeho soukromí a to s ohledem na jeho věk a tuto informaci dále nesdělovat [srov. § 52 a násl. zákona č. 218/2003 Sb., o odpovědnosti mládeže za protiprávní činy a o soudnictví ve věcech mládeže a o změně některých zákonů (zákon o soudnictví ve věcech mládeže)]; i v tomto případě by český právní řád poskytoval panu XY jako nezletilé osobě ochranu jeho soukromí. Správní orgán dále uvádí, že samotná skutečnost, že citlivý údaj (navíc v jiné podobě, kdy umožňoval, jak uvedl i sám účastník řízení, závěr o nakažení i jinou nemocí, např. žloutenkou B nebo C) zveřejnila Policie České republiky, nezbavuje další osoby povinnosti nakládat s ním v souladu s příslušnými zákony; současně nelze ani presumovat, že postup Policie České republiky byl v souladu s příslušnými právními předpisy, kterými je povinna se řídit při zpracování osobních a citlivých údajů (zejména se zákonem č. 273/2008 Sb., o Policii České republiky, což ale není předmětem tohoto řízení).

Správní orgán považuje dále za nutné uvést další východiska, dle kterých posuzoval odpovědnosti účastníka řízení, a to především s ohledem na předmět jeho činnosti, kterým je žurnalistika. V této souvislosti je třeba především zmínit čl. 9 směrnice 95/46/ES, dle kterého členské státy stanoví pro zpracování osobních údajů prováděné výlučně pro účely žurnalistiky nebo uměleckého či literárního projevu, odchylky a výjimky z této kapitoly (tj. kapitoly II), a z kapitol IV a VI, pouze pokud se ukáží jako nezbytné pro uvedení práva na soukromí do souladu s předpisy upravujícími svobodu projevu (srov. také recitál č. 37 ke směrnici č. 95/46/ES). K tomuto je ovšem třeba konstatovat, že v českém právním řádu zákonodárce žádné výjimky přímo pro zpracování za účelem žurnalistiky nestanovil a zákonné povinnosti se proto na tato zpracování vztahují v plné míře. Přesto je třeba při posuzování odpovědnosti za jejich porušení vycházet z ústavního práva vyjádřeného v čl. 17 Listiny základních práv a svobod. Jinými slovy, ne každé porušení povinnosti dle zákona č. 101/2000 Sb. v souvislosti se zpracováním osobních údajů pro účely žurnalistiky bude správním deliktem dle tohoto zákona, už z toho důvodu, že k tomuto porušování musí z povahy žurnalistické činnosti docházet velmi často a opakovaně.

Druhým východiskem je poté názor vyjádřený v již účastníkem řízení zmiňovaném nálezu Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 4/04 ze dne 23. března 2004, dle kterého „trestní právo a trestněprávní kvalifikace určitého jednání, které má soukromoprávní základ, jako trestného činu je třeba považovat za ultima ratio, tedy za krajní právní prostředek, který má význam především celospolečenský, tj. z hlediska ochrany základních společenských hodnot. V zásadě však nemůže sloužit jako prostředek nahrazující ochranu práv a právních zájmů jednotlivce v oblasti soukromoprávních vztahů, kde závisí především na individuální aktivitě jednotlivce, aby střežil svá práva, jimž má soudní moc poskytnout ochranu. Je však nepřijatelné, aby tuto ochranu aktivně přebíraly orgány činné v trestním řízení, jejichž úkolem je ochrana převážně celospolečenských hodnot, nikoliv přímo konkrétních subjektivních práv jednotlivce, jež svou povahou spočívají v soukromoprávní sféře“.

Na druhé straně je třeba nepochybně zhodnotit samotnou skutečnost, že údaj o zdravotním stavu je citlivým údajem ve smyslu § 4 písm. b) zákona č. 101/2000 Sb. a jako takový proto požívá vyšší právní ochrany. Současně přitom údaj o zdravotním stavu, natož údaj o nakažení virem způsobujícím nevyléčitelnou nemoc, je společností vnímán jakožto údaj svým charakterem velmi citlivý (nikoliv ve smyslu právním) a informace o zdravotním stavu rozhodně nelze považovat za údaje běžně dostupné a bez vědomí a souhlasu subjektu údajů zveřejňované. Tomu také odpovídá právní úprava nahlížení do zdravotnické dokumentace v zákoně č. 20/1966 Sb., o péči o zdraví lidu. V daném případě došlo současně ke zveřejnění údaje týkajícího se nezletilé osoby, tedy osoby, jejíž schopnost hájit svá práva a svoje soukromí, je nižší, a zájem společnosti na její ochranu nezpochybnitelný. Správní orgán se v této věci neztotožňuje s názorem účastníka řízení, že samotná společnost informaci o nákaze virem HIV nevnímá jako difamující.

Správní orgán po posouzení všech shora uvedených kritérií dospěl k závěru, že je na místě v daném případě posuzovat odpovědnost účastníka řízení za spáchání správního deliktu dle zákona č. 101/2000 Sb., neboť postih za zveřejnění informace o zdravotním stavu (nakažení virem HIV) nezletilého bez jeho vědomí a souhlasu má celospolečenský význam. Odpovědnost účastníka řízení poté dle správního orgánu nepředstavuje ani zásah do svobody projevu dle čl. 17 Listiny základních práv a svobod, neboť podle čl. 17 odst. 4 lze svobodu projevu omezit, je-li to nezbytné pro ochranu práv a svobod druhých; dle správního orgánu právo na ochranu soukromí upravené v čl. 10 Listiny základních práv a svobod v daném konkrétním případě převažuje. (čj. SPR-1117/09-7)